Pro každého vodáka je začátek sezóny srdcová záležitost. Když se pak pocity radosti z opětovného návratu na vodu navíc znásobí několika desítkami dračích jezdců, jako je to v našem případě, tak je to pocit opravdu nepopsatelný. Koneckonců si to můžete přečíst sami v reportu od zástupců našich posádek.
Prvním je František Gerhárt z posádky Máš hlad?
Neděle. Obvyklý den, úžasný počásko 20 stupňů, ale… Není to zas až tak obvyklý den. Je to den, kdy se konečně odzimují lodě a jde se na voduuuuu. Hurá!!!
Sešli jsme se v hojném počtu, jak dračice, tak i draci. Nejdříve jsme lodě odkryli, otočili, společnými silami jednu podruhé nandali na vozík a zavezli k vodě. A je to konečně tady. Lodě jak dvacítka tak i desítka se z koleček sesunuly na trávu. První šly trénovat dračice a pak my draci. Dráčata začnou oficiálně až od dubna.
Pro mne samotného to je ten nej nej nejlepší pocit, kdy jdu po dlouhé zimě zase na vodu. Moc jsem se na to těšil a určitě i ostatní. A první zasazení pádla do vody, první záběry, vyplavuje se adrenalin, pádla sviští vodou a loď ladně klouže po vodě… Ten pocit se nedá ani popsat. Prostě krása. Teď už jen aby počasí vydrželo, abychom mohli pravidelně trénovat a připravovat se na závody. Už letos nechci vidět sníh a zamrzlou řeku…
Zkrátka, první trénink stál za to. My draci jsme se jen tak trošku pro zábavu projeli desítkovou lodí, pak jsme důkladněji potrénovali na dvacítce a s příchodem tmy jsme lodě vytáhli na břeh a dali je na svá místa. První trénink byl prostě paráda, usínal jsem spokojený a s myšlenkou na další trénink.
No a jak to vidí Patricie Kadlečková za dračice?
Jak už psal František, tak počasí nám přálo, umoudřil se i průtok, protože máme bezpečnostní limit do 100 m3/s a ještě v sobotu v noci teklo skoro 140 m3/s, takže jsme bedlivě sledovali, zda-li se voda zmírní a my budeme moci vyrazit. Když v neděli kolem 15,00 hodiny ukázal ukazatel pod 100 m3/s, tak jsme zajásali. Sraz byl v 16:30 hodin, ale už před 16:00 se srocovali nedočkavci. Během chvíle jsme odzimovali, naložili lodě na kolečka a za chvíli už se obě spokojeně houpaly na hladině naší domovské Vltavy. I tak ale byla voda 3x rychlejší, než obvykle jezdíme a bylo to znát. Proti proudu pěkná dřina, lemovaly jsme s dračicemi břeh a Kamil na našem kormidle se nás snažil udržet v co nejlepší vodě. Nejely jsme daleko, ale jen cca polovinu vzdálenosti než jezdíme obvykle, poté následovala hodně rychlá obrátka. Cesta zpět byla svižná a to hlavně díky vodě, která měla opravdu sílu a rychlost.
Pro mne osobně to nebylo jen odzimování. Moc jsem se těšila, že poprvé vytáhnu své nové pádlo. Vlastní, růžové, karbonové, s mým jménem na žerdi a dračím logem na listu… Krásný pocit a chtěla jsem ho umocnit i společně s ostatními dračicemi. Překvapila jsem je tedy a donesla láhev sektu, abychom je mohly společně před prvním zanořením do vody oficiálně pokřtít. A ukázalo se to jako dobrý nápad. Holky měly radost, úsměv střídal úsměv a prakticky každá, ho vytahovala z obalu jako malou svátost. Následně proběhlo nutné společné vážení, abych mohla před každým závodem důkladně připravovat strategii a vyrovnané rozsazení v lodi. Kačka si nás pak vzala na starost při rozcvičce, protože díky zimní přípravě víme, jak důležité je nepodcenit strečink a šly jsme na vodu. No co k tomu více říct… Opakovala bych se jako František. Bylo to krásné. Po každé pauze bylo znát, jak nový rozjezd nabírá na síle a já vím, že je v nás velký potenciál, který je na čase probudit.
PS: ráno jsem ten potenciál cítila na svém těle, když jsem se snažila vstát z postele, ale ta bolest, je krásná bolest a chci ji cítit víc a víc …